Znáte ten pocit, kdy si říkáte, dobře že jsem to udělal, i když se mi zprvu nechtělo? Tak tohle nebyl ten případ.
I přes to, že jsem za okny našeho pokoje viděla stromy, které se pod náporem větru ohýbaly do poloviny své výšky, rozhodla jsem se jít běhat. Prvních deset minut nebylo vůbec špatných, vítr v zádech, západ slunce... Minula jsem skupinku běžců, což mě malinko uklidnilo, že nejsem jediná, kdo se rozhodl v takovém počasí vůbec vyjít ven. Jenže jestliže máte jednou vítr v zádech, musí se pak na cestě zpátky zákonitě obrátit proti vám. :) Vyběhla jsem z obytné zástavby směrem k pobřeží, kde se mi naskytl naprosto úchvatný výhled. Tmavě tyrkysová barva moře s bílými zpěněnými vlnami kontrastovala s šedým nebem a výhružně vyhlížejícími horami s vrcholy zakrytými těžkými mraky. Ze zasněného pohledu mě ale vytrhla nárazová vlna větru, která mě smetla asi tak o metr a půl do strany, načež jsem si uvědomila, že teď už ho celou cestu domů budu mít jen proti sobě.
Boj začal.
Prvních dvě stě metrů jsem si nevedla vůbec špatně, ignorovala jsem pobavené pohledy těch mála kolemjdoucích a brala to jako součást tréninku, alespoň se víc zapotím, že. To ovšem trvalo jen do té doby než jsem zjistila, že stojím na místě a jen nohy svou setrvačností vykopávají do vzduchu. Silou vůle (rozhodně ne silou těla) jsem se dostala na autobusovou zastávku, která mi poskytla alespoň malé závětří, ačkoli podle skleněné tabule, která se viklala a třásla ze strany na stranu, bylo jasné, že má sama co dělat, aby se udržela na místě. Vydechla jsem a vydala se na další část boje s přírodou. Znovu jsem celkem snadno vyběhla a znovu jsem zůstala stát na místě, tentokrát ještě navíc s mokrým obličejem od mořské vody, jak se vlny tříštily o kamenný val, který odděluje pláž od silnice. Poprvé jsem se vzdala, zastavila a začala se ve slaném dešti a větru dosahující něco přes 20 m/s hrozně smát. Ve chvíli, kdy jste mokří, je vám zima a nemůžete se doslova hnout z místa, vám ani nic jiného nezbývá... Jednu chvíli mě vítr otočil o 180° a dalo mi docela dost práce se otočit zpět, ale krůček po krůčku jsem se nakonec znovu dostala do závětří obytné části města, kde nápor větru malinko tlumily budovy a odkud jsem se už v porovnání s předchozím zážitkem dostala domů velmi snadno.
No comments:
Post a Comment